Přiznám se, že jsem před odjezdem do Irska měla o zemi pouze základní faktografické znalosti načtené z knih. V Irsku jsem nikdy nebyla a víceméně jsem si představovala, že bude velice podobné Anglii, kterou naopak znám díky sedmi letům života v Manchesteru velice dobře. Nemohla jsem být dál od pravdy. Díky vybranému kurzu Irish Culture se mi otevřely brány k hlubšímu porozumění místním lidem a jejich způsobu života. Dalo by se tedy říct, že dopolední teorie mohla být ověřena v odpolední praxi, což bylo v hlavním městě Dublin jednoduše dostupné.
Kurz byl rozdělen do několika sekcí, v nichž jsme měli šanci poznat blíž například irskou hudbu a tanec. Večer jsme zhlédli taneční vystoupení Riverdance, které proslavil známý tanečník Michael Flatley. Ve vstupech mezi samotnými tanečními čísly jsme mohli rozpoznat tradiční nástroje jako fiddle, bodhram nebo uillean pipes, které zazněly na společné lekci.
Další velmi zajímavá hodina se týkala tradičních irských sportů jako hurling a gaellic football, které mají velmi specifická pravidla. Největší zajímavostí pro většinu z nás bylo zjištění, že se v Irsku nemůžete stát profesionálním hráčem těchto sportů. Díky tomu, že hráči nedostávají žádný plat, nedochází například ke korupci a k drahým odkupům jednotlivých hráčů. Zároveň může hráč reprezentovat pouze tým regionu, ze kterého pochází. Zde se tedy projevuje silný irský patriotismus. A jak jinak si upevnit teoretické znalosti, než se za slunného počasí zajít podívat do Phoenix Parku, abychom tam mohli vidět děti i dospělé soloing the sliothar tedy odrážet míček na pálce. Večer jsme se při pintě Guinesse mohli dívat na zápas galského fotbalu a fandit týmu Dublinu spolu s ostatními fanoušky v tradičním irském pubu. V hospodách jsme měli mimochodem i výbornou možnost využít irský slang v praxi jako howerya, grand nebo g‘wan, k čemuž nás naše lektorka aktivně vyzývala.
Za zmínku také určitě stojí irská, mnohdy temná historie. Od střelby na stadionu Croke Park, o čemž mimochodem zpívá irská kapela U2 v písni Bloody Sunday, po válku a nesmyslné zabíjení nevinných obětí zmíněné například v písni Zombie od skupiny Cranberries. Obecně známější období irského hladomoru nazývaného také potato famine nabralo reálnějších rozměrů po návštěvě pomníku na nábřeží a lodě Jeanie Johnston, na které se uprchlíci plavili do Ameriky.
Za nejtemnější téma, o kterém se nepříliš mluví, osobně považuji takzvané Magdalene Laundries. Jednalo se o instituce, ve kterých se ‚polepšovaly‘ ženy a dívky, které se živily jako prostitutky, označované jako zlodějky, byly mentálně postižené nebo zkrátka ‚příliš hezké‘ a hrozilo, že by se mohly nechat svést a nechtěně oplodnit před svatbou. Dítě by jim v tom případě bylo odebráno a ony umístěny do těchto zařízení. K hlubšímu pochopení hrůz, které se děly v těchto institucích, slouží například film Magdalene Sisters (2002). Kompenzace pro oběti těchto institucí se realizují teprve v posledních letech.
Celkově mi výjezd posloužil k hlubšímu pochopení Irska jako samostatné země s vlastní historií a specifickým způsobem života. Tento kurz se letos vyučoval poprvé a osobně bych ho doporučila všem, kteří touží po hlubším poznání Irska skrze teorii proloženou praxí a zároveň si na vysoké úrovni procvičit anglický jazyk.
Zpracovala: Mgr. B. Kubátová